Kulecí pentaxová anabáze a jiné poznámky
Pozn: zápis z tohoto puťáku od Ahalberta i s fotkami je zde
Cuk sepsal jídelníček a v klubovně nanosil na hromádku tropika, sekeru, kotle a jídlo. Domů jsme odcházeli asi v 23.00. Zbývalo dokoupit nějaké jídlo v Delvitě a koupit lístky. Lístky jsem koupil ve středu. Ve čtvrtek mi zavolal kašp Chán, že nejede. Chvíli jsem řešil s jeho maminkou, jak lze vrátit lístky, nakonec jsem je vracel až v den odjezdu. Něco se podařilo vrátit, ale 352,- Kč mi Chán dluží. Prý si vydělá na brigádě a tak to nebude pro něj problém!?
Při vracení lehátka se ukázalo, že lehátko je možné vrátit den předem. Aha a proč mi vrátili peníze za Chánovo lehátko? A je to tady - vracíme všechna lehátka, jsou na sobotu. Ta kra…savice inteligentní u pokladny mi prodala lehátka na sobotní rychlík (to jsem jí dal lístky i výpis z jízdního řádu, všude bylo to správné datum).
Ach jo! Prosíme Cukovu maminku, aby nasměrovala Tatoucha, který snad časem dorazí, za náma na nástupiště!
Vlak je víc než beznadějně nacpaný. Lidé již okupují umývárnu i chodbičky. Tragédie! Navrch budeme muset přestupovat někdy ve 3 ráno v Žilině. Dostávám nápad. Jdu se zeptat do lehátkového vozu na volná lehátka. Pět lehátek ještě má. Rychle se vracím pro ostatní. Stěhujeme se z téměř neprůchodné chodbičky do jednoho kupé v lehátkovém vagónu. Tatouch doráží a jsme již téměř kompletní. Zbývá Ahalbert, který má dorazit do Brezna zítra ráno.
V noci nás ještě vzbudí celníci, ale jízda přímým lehátkovým vagónem až do Bánské Bystrice je super!
V Bánské přesedneme do vlaku do Brezna. Cestou dojídáme své zásoby. Začíná se oteplovat a rtuť teploměru se šplhá k 30 stupňům Celsia. V Breznu se k nám přidává Ahalbert a jedeme lokálkou do Plešivce.
V Plešivci za nádražím chvíli odpočíváme. Hrajeme asociace. Cuk rozpatlává Tatouchovu Ramu. Sháníme vodu a čekáme, až se trochu ochladí. Cesta otevřenou krajinou v takovém počasí je o život Nakonec je večer a my se vydáváme na cestu. Vláďa se nás (Cuka, Kuleho a sebe) pokusí svést ze správné cesty. Nakonec již za šera objevujeme Tatoucha, Turba a Ahalberta. Čekají u studánky.Vaříme na vařiči čaj a inst. bramborovou kaši, ke které smažíme obalovaný sýr. Sýr byl obalen již v pátek a byl zmražen v mrazáku. Spíme pod širákem. Jsme ve vápencích a je vedro.
Ráno se důkladně ochladíme a namočíme u studánky . Pokusím se najít jeskyni, ale nacházím jen nějakou šílenou plazivku, do které je třeba vylézt po kládách asi 10 metrů vysoko. Návštěva nikoho neláká. Stoupáme vzhůru a sluníčko opět začíná ohřívat okolní skály. Chvíli se zdržíme na výhledu. Je zde docela slušná chatička (Voniaca). Jdeme dál po zelené. Turbo nějak laškuje s vosama. Hledáme vodu na loučce. V mapě je popsaná jako Dážďovnica. U vrcholu Ostrica chvíli zmateně vyrážíme do všech světových stran. Snažíme se najít značku. Nakonec se nám to přece jen povede. Na rozcestí s červenou odpočíváme. Je teplo. Naštěstí cesta vede většinou lesem. Po obědě dorazíme na Nižnou Kľakovou. Je zde nový přístřešek pro turisty a statut Národního parku Muráňská planina. Statut zde povoluje 2 noci po sobě přespat. Na Velké lúce pak smí návštěvník přespat 1 noc. Oheň lze rozdělávat na ohništích na těchto tábořištích a ohništích zřízených u chat. U upraveného ohniště jsou sedačky a dokonce i nějaké dřevo.
Schováváme batohy do lesa a jdeme se podívat dolů pod Stožky. Je zde potok. Po chvíli zmateného vybírání vhodného místa pro koupání se rozhodujeme pro tůň pod mostkem. Už skoro lezme do vody a přijíždí auto. Nějací Čecháčci jedou na výlet. Nakonec se vybatolili od auta a my se můžeme umýt. Cestou zpět sbírám dobromysl. Nabíráme vodu a vracíme se na planinu. U ohniště jsou nějací Slováci. Tatouch se ptá, zda-li se můžeme u ohně "družit". Necháváme si zde tašky s vodou, já si pokládám na lavičku stativ a foťák a jdu rovněž pověsit tašku na pařez. Mezitím vymýšlíme, kde budeme ležet. Chceme spát pod širákem. Procházíme okolí a nemůžeme se dohodnout, které místo je to pravé. Navíc naši slovenští spolubydlící nás příliš nezaujali a jejich radostný vztah k alkoholu nás spíše odrazoval od myšlenky pobývat u společného ohniště. Jdeme si pro batohy a rozhodujeme se pro spaní u lesácké chaloupky 50 metrů od ohně s našimi sousedy. Je tu také ohniště a můžeme spát na louce pod chaloupkou. Turbo jde k ohništi pro vodu, já pomáhám rozdělat oheň. Již je tma a vaříme večeři. Postupně nás zmáhá únava a spánek.
Ráno mně nějak něco chybí. Aha, už vím! Kde je foťák? Že by blbý žert? Postupně prohledávám široké okolí. NIC! Vzpomínám, kdy jsem měl foťák naposled. Tatouch navrhuje, není-li tam, co jsme schovávali batohy. Není! Zmocňuje se mě nervozita. Ptám se hošíka z Moravy, nevzpomíná-li si na můj foťák? Jo! Viděl ho večer na lavičce a pak tam nějak nebyl. Napadá mě, že naši slovenští spolubydlící ho uklidili večer do chalupy. Jdu se tedy zeptat, nevědí-li o něm, a již se trochu uklidňuji. Foťák je na světě! Přichází ledová sprcha. Nikdo z nich o mém Pentaxu nic neví! Postupně si dávám fakta dohromady. Večer v rámci stěhování se k chaloupce jsem na foťák zapomněl. Moje ostražitost poklesla. Byli jsme přece v cíli a nechystali jsme se nikam odcházet. Byli jsme v horách a bylo nás dohromady 12. Na planinu nikdo další nepozorovaně přijít nemohl! Bohužel včera šel pro vodu k ohništi Turbo a ten si foťáku nevšimnul. Já jsem mezitím věnoval svou pozornost přípravě večeře! Čert aby to spral!
Foťák mají na svědomí naši slovenští sousedi. Zřejmě předpokládali, že jsem na něj zapomněl a tak bude jejich. Zkouším za pomoci Tatoucha navrhovat společné prohledání okolí. Nic! V podstatě bez odezvy. Návrh jim měl umožnit vrácení foťáku, aniž by museli přiznat pokus o krádež! Nakonec je prosím o jména. Měl jsem tam i pas a tak budu muset ztrátu hlásit na policii. Říkají mi svá jména a adresy, ale občanku nevidím od nikoho!
Nakonec kluk z Přerova odchází do Muráně. Ještě chvíli se snažím z těch pěti ničemů vymáčknout svůj foťák. Přijíždějí lesáci do chaloupky. Vyzvídám, kde je policejní stanice a znají-li někoho z těch jmen, co mám napsaný. Znaj! Jsou to prý známé firmy! Aha! Moje nedůvěra v pravost jmen se ještě zvýšila. Vymýšlíme s Tatouchem lest. Budeme se tvářit, jako když odcházíme. Ve skutečnosti za rohem sejdeme lesem na cestu do Muráně a tam si na ně počkáme. Oni vyzvednou Pentax ze skrýše a ponesou si úlovek domů do Muráně. Bohužel, jak se později dovídáme, nešli do Muráně. Šli dál na Velkou luku. Cuk, Vláďa a Aha je viděli a pozorně zkoumali velikost zavazadel. Na foťák to však nevypadalo. Ale zpátky k nadějnému plánu. Já s Turbem jsem došel do Muráně, zatímco Tatouch čekal na křižovatce v Hrdzavé dolině. Z obecního úřadu jsem se dovolal na policii do Revúce. Za chvíli přijeli 3 policajti. Vysvětlil jsem jim, kde čeká Tatouch, a jeli jsme zpět. Bohužel nás Tatouch zklamal, nikoho nepotkal. A je po šanci chytit je přímo s kradeným foťákem! Dál nahoru však policajti nevyjedou! Jejich velitel se rozhoduje pro návrat. Přijedou prý s terénním vozidlem a vyjedou až na Kľakovou. Padají návrhy o přivezení psacího stroje na Planinu, kde rovnou vyslechnou svědky. Tatouch a Turbo jdou pěšky nahoru a já čekám na policajty. Jeden z lesáků, kteří již všichni vědí o krádeži, mi líčí, jak mu někdo vrátil doklady, kreditní kartu, živnostňák a výplatu pro všechny zdejší lesáky. Byl to jeho velký den. Zapomněl vše v kufříku v telefonní budce. V Muráni již cikáňata pomalu otvírala zámek od kufříku, když ten dobrý člověk přišel, cikáňata odehnal a kufřík vrátil majiteli. Myslím, že šlo o hodně peněz. Pak mi ještě vyprávěl, jak jim někdo kradl z auta naftu. Policie nasadila psa a pachatele dopadla. Prý zapíral, ale když si s ním několikrát promluvili, rád se přiznal. Byl to dobrý člověk a vlil mi trochu naděje do žil. Začal jsem opět věřit, že ještě svůj foťák uvidím. A už jsou tu poliši. Jedeme po drum traktorului až nahoru. Svítí sluníčko a policajti zjišťují totožnost Ahalberta, Vládi, Cuka, Turba a Tatoucha. Svoji totožnost mohu prokázat pouze tramvajenkou. Ten psací stroj bohužel nevzali. Jistě chápete, že výpověď musí být psaná na stroji, a tak všichni podepisují prázdný papír s výpovědí. Jinak by všichni museli s policajty dolů do Revúce. Odjíždím s nimi jenom já. Na stanici sepisuji podrobnou výpověď. Mám štěstí, někdo zapálil místním myslivcům posed a oni to půjdou vyšetřovat. Je to nedaleko Dlouhé luky. Nemusím zpátky pěšky. Ze Studně, kam mě dovezli, jdu pěšky na Nižnou Kľakovou. Je sice pozdní odpoledne, ale vzduch se vlní od rozpálené země. Naštěstí vede cesta většinou lesem. A jsem zase na planině
Dále půjdeme až zítra. Jsem unaven a tak se těším do spacáku. Ráno jdeme na Studňu. U studánky se rozpoutá velká polévací bitva. Zdá se, že historka s mým Pentaxem je ve všeobecné známosti v celém národním parku. Pán, s kterým jsem se bavil včera, mě zdraví: "Dobrý den, pane inženýre". To, že jsem inženýr, se musel dozvědět od polišů. Tatouch prudí a má nějaké sarkastické poznámky. Nakonec odcházíme dolů k Hronu. Cestou je plno malin. Ahalbert naštěstí nepropadá své malinové vášni. Zůstáváme u potůčku na oběd. Čteme knížku Proč bychom se nepotili. Koupeme se v potůčku a pereme ponožky a další oblečení. Odpoledne je již trochu snesitelnější teplota a my se vydáváme na další cestu k Hronu. Spíme nedaleko Heľpy. Začíná se zatahovat a vypadá to na déšť. Ráno ale opět svítí sluníčko. Postupně se však tvoří mraky. Cestou fotíme bodlák bělohlavý a sbíráme maliny na ovocné knedlíky. V sedle Priehybka obědváme. Batohy schováváme do kleče a jdeme se podívat na Velkou Vápenici. Já s Cukem postupně přesvědčíme ostatní, aby nám pomohli nasbírat brusinky. Pochopitelně naším večerním cílem byla chaloupka na Andrejcové. Bylo zde již asi 5 lidí. Zabydleli jsme se na palandách a začali vařit ovocné knedlíky. Byly to obyčejné burizonové knedlíky s malinama, cukrem, tvarohem a máslem. Bylo jich dost a Ahalbert se projevil jako dobrá popelnice. Zlikvidoval všechny přebytky vcelku bez nesnází. V noci Turbo volal o pomoc a sháněl baterku, když ji našel, tak zase spokojeně usnul. Ráno pochopitelně nic nevěděl. Chvíli potom zase začal ze spaní vykřikovat Cuk. Již přesně nevím, co to bylo. Snad vykřikoval "Na malou ! Na malou!" nebo "Debilové!" nebo něco takového. No byla to dobrodružná noc.
Ve čtvrtek jdeme přes Ždiarské sedlo na Orlovou a Kráľovu holu. Před Kráľovou holou obědváme vločky, sluníme se a čekáme na Ahalberta s Cukem. Od vysílače jdeme směrem na Smrečínské sedlo. Cestou se ještě zastavujeme u vodopádu, kde se koupeme. Cuk s Ahalbertem se snaží uhádnout slovo "řemeslo" a je to pro ně téměř neproniknutelný problém. Nakonec si Ahalbert vzpomněl na pohádku, kde prý povídali, že truhlářství má zlaté dno. No, nakonec na to přišli. Tím se vyrovnalo naše hádání "kompromisu" z prvního dne puťáku. Večer stavíme stany na Smrečianském sedle přímo u rozcestníku turistických značek. Doneseme vodu a vaříme něco z našich bohatých zásob jídla. Ahalbert se dožaduje podílu na přípravě jídla. Zdůvodňuje tuto svou potřebu snahou naučit se vařit! Ahalbert se nezdá.
V pátek jdeme dolů do Vernáru. Musíme dokoupit nějaký chleba a cukr. Já se odhodlávám zatelefonovat na policejní stanici v Revúci. Ve Vernáru se ztrácí Tatouch, který úměrně se zmenšující se vzdáleností k civilizaci zpomaloval rychlost své chůze. Tak se stalo, že zatímco jsme čekali na autobusové zastávce, Tatouch nás přehlédl a prošel Vernárem až k lesu, kde čekal a kde byl také později Turbem a Kulem nalezen. Ještě předtím jsem vyrazil se smíšenými pocity nakoupit do smíšeného zboží a hlavně zatelefonovat na policii. Nejdřív jsem se marně pokoušel dovolat z budky na mince, pak jsem šel na poštu. Zde však není možné telefonovat. Paní mi nabídla zakoupení telefonní karty za 90 Sk. No nakonec mě nechala zatelefonovat ze služebního telefonu. Rozechvěle jsem se zeptal na foťák. Odpověď zněla. FOŤÁK SE NAŠEL! Svět vypadal rázem mnohem lépe. Domluvil jsem se s pánem, že dorazím zítra do 10 hodin do Revúce. Odešli jsme za město a nabrali vodu do tašek a lahví. Spali jsme na hřebínku a vařili na vařiči. Ráno jsem si sbalil a vyrazil na autobus do Revúce. Z Vernáru nahoru k železnici je to pěkné stoupání a autobus měl co dělat, aby kopec vyjel. V autobuse se mnou cestovali nějací lidé z alkoholické léčebny. Zřejmě jeli na kontrolu nebo na nějakou společenskou akci. Vyprávěli si zážitky z dob před léčením i po něm. Vystupovali v Muráňské huti. Možná je tam ta léčebna. V Revúci jsem si koupil 2 rohlíky a posilněn jsem vyrazil na oddělení Policie. Jeden z vyšetřovatelů na mě již čekal. Byla sice sobota, ale on přišel, aby mi foťák předal. Zkontroloval jsem stav foťáku a úplnost věcí. Chyběl pouze šusťákový obal na stativ. Poděkoval jsem a pokusil se jim nechat 500 Sk, ale marně. Tak snad časem vymyslím, jak jim svoji vděčnost dát najevo. Ještě mi předali záznam z šetření: Jména, která mi ti špati dali, byla pravá! Čonka a Boroš se vrátili v pondělí večer na Kľakovou a v lese si vzali ukrytý foťák se stativem a odnesli ho k Borošovi domů. Druhý den je navštívili poliši a Ján Boroš foťák odevzdal policii. Po vyvolání filmu z foťáku jsem našel dva snímky, které udělali s mým foťákem. Dnes jsem dostal rozsudek. Ottinger, Čonka a Boroš dostali každý půl roku podmíněně.
Odjíždím autobusem do Červené Skaly. Zde nasedám do motoráčku a až do Telgártu jsem jediným cestujícím. Fotím z vlaku Telgártský tunel. Vlak zde potřebuje získat výšku a tak zde udělá smyčku ve skále. Výškový rozdíl kolejí v místě křížení je asi 35 metrů. Vystupuji v Dedinkách. Z kempu u přehrady jsem odešel po červené k Nálepkovu vodopádu. Udělal jsem pár snímků tiesňavy, nabral jsem si vodu z vývěru a vyrazil na Čertovu hlavu. Na domluveném místě byl již Tatouch, Cuk, Turbo, Ahalbert a Vláďa. Zkusil jsem teleobjektivem vyfotit Spišský hrad osvětlený sluncem. Dopadlo to docela dobře. Zbývá uvařit poslední večeři a jít spát. Foťák si opět dávám vedle hlavy a spokojeně usínám.
Poslední den sestupujeme do doliny Tomášovské Belé. U první přehrádky se Cuk, Kule a Vláďa koupou. Turbo, Tatouch a Ahalbert pokračují dál k dřevařské přehradě Klauzy. Fotím jezero se zrcadlícími kopci. Zkouším důkladně zatěžkat stativ, aby snímek nebyl rozmazaný. Další cesta podle T. Belé je doplněna dřevěnými chodníčky a mostky. V Sokolí dolině vylézáme k závojovému vodopádu. Docela dobrý! Zbývá ještě sníst čokolády. Turbo s Tatouchem se jdou vykoupat do Hornádu. My ostatní pomalu stoupáme na Tomášovský výhled. Zde vytahuji spacák a ještě se chvíli sluním. Sledujeme západ Slunce. Puťák pomalu končí. Co se týká příhody s Pentaxem je to příběh se šťastným koncem. Vlastně celkově bych tento puťák hodnotil velmi vysoko. Vůbec mi nevadilo, že byl jen devítidenní. Díky tomu jsem mohl absolvovat druhý stejně dlouhý puťák v Alpách. Přitom jsem na to vyčerpal stejné množství dovolené. Ostatně ani sestava na puťáku nebyla špatná. Cuk občas působil jako rozumný člověk. Turbo si nestěžoval při stoupání do kopce. Ahalbert se snažil pochytit některé tábornické dovednosti. Vláďa je již zkušený harcovník a Tatouch se příliš nepřejídal vločkama. Pocit, že za zády máme vlak a že je již všechno OK, je docela příjemný. Čteme ještě z knihy pana Šmída. Nakonec opouštíme rozehřáté skály a odcházíme na vlak. Ve Spišských Tomášovcích je veselo. Místní cikáni se srocují na ulicích a vesele se baví. Naše skupinka se rychle stává velice kompaktní. Nikdo se raději neopožďuje. Proč asi? A už jsme na nádraží. Postupně se schází místní omladina, která cestuje do Svitu nebo Popradu. V Popradu chvíli čekáme na rychlík. V kupé již sedí několik lidí. Máme 7 místenek a tak nám zde nechávají starého baču. Cestuje někam do Hradce. Tatouch mu věnuje 50 Kč, aby měl na autobus. Pocitům, že nebude mít dost peněz, propadá dost často. Po chvíli se rozhodujeme pro ložní úpravy. Já a Cuk si leháme na poličku pro zavazadla. Batohy skládáme mezi sedadla. Ráno jsem docela vyspalý. Na nádraží děláme "kolečko". Jdu ještě do klubovny, kde vybaluji stan, musím se oholit a vyrážím do práce.
KTH